Novinky říjen 2011

Tak říjen se nám, až na vyjímky, moc nevyvedl...

Nejdřív k nám zavítala Míša Litovová, nafotit Džasíka a od Markéty Vlastíka. Vše najdete ve článku níže a fotky ve fotogalerii :-)) Ale ještě jednou bych jí chtěla moc a moc poděkovat, je opravdu skvělá fotografka a kamarádka  a moc jsme si ten slunečný den užili :-)))

A pak už se dařit nějak přestalo...

Náš smolný měsíc začal zjevným zhubnutí (Aaaano, opět). Ten můj fouňa se opět rozhodl, že granule které dostává na přibrání, žrát opravdu nebude :-( (přeci se on, velký a úžasný Pan hřebec, nebude zahazovat s pojídáním obyč granulí). Takže opět nastal čas čiré alchymie - co bych přidala, aby to to moje zvíře bez reptání sežralo, a zřalo furt... Naštěstí teda musli od Spillersů i granulky LaSard Gamma Force na nabrání svalové hmoty žere bez reptání (klepu ostošest, abych to nezamluvila) a je to na něm opravdu znát - tím bych ještě jednou ráda poděkovala panu Drásalovi, za ochotu a chvilku, kterou mi věnoval.

A pak to začalo - jednou takhle přijedu ráno mrknou na koně a ten měl trošku nateklou jednu žuchvu. Samozřejmě telefonát vetovi, aby přijel odpoledne koně zkontrolovat (raději už neříkám, že se jedná o hlavu, neboť po akci "zlomená čelist" je veterinář při hlášce má bouli na hlavě trošku nesvůj - což se mu teda nedivím). Jenže ono se mu to během 3 hodin zhoršilo tak, že mu natekly obrovsky obě žuchvy a hnis mu prosakoval skrze kůži ven. Pohled na to moje stvoření byl fakt k pláči, vet v nedohlednu (jako na potvoru byl v té době jinde u těžké koliky) a tak mě nakonec ten pláč dostal :-( (To jen tak stojíte, hlavu toho svého chudáka koně v dlaních a říkáte si, jestli ten kůň už toho nezažil až moc a nemohl by si to ten někdo tam nahoře ušetřit - prostě tomu se říká čiré zoufalství). Takže nakonec byl Džas přispán, vše jsem mu betadinovým mýdlem umyla, vyšetřili jsme ho a dostal antibiotika na celý týden. Nic zlého to nebylo, ale vypadalo to fakticky otřesně. Ovšem žádná velká výhra to pro mě nebyla, protože mě čekaly jeho taneční a zejména herecké kreace při píchání jehly do jeho zadku. Ty byly náročné nejenom fyzicky, ale rozhodně by si sošku oskara zasloužil víc, než někteří jeho držitelé. I díky tomu, že mu to prosakovalo, byl otok do druhého dne skoro celý pryč (to ovšem neznamenalo přestat píchat ATB - takže jeho "čirá radost", pokaždé když mě viděl s tou hnusnou zelenou stříkačnou, byla jistě na místě) a po týdnu po otoku a hnisu ani známka. Naštěstí jsme to celé martirium antibiotické kůry přežili nejen já a Markéta (jako hlavní držič), ale i Džas, ten ovšem s velkou psychickou ujmou na jeho velkém hřebčím egu :-))

No a pak následovaly jen pohodové rekonvalescenční vycházky do přírody (ono po týdnu volna se pak hned ještě Džas očkoval, takže se celý říjen jen proflákal, což mu zjevně absolutně nevadí). A ten, kdo si myslí, že to byla prostě romantika, tak je šíleně na omylu. Veškeré mé snahy o klidné procházky a popásání se na poli skončily hned při našem vstupu na pole, kdy se můj klidný hřebec změnil ve frkajícího atleta. Jíst se musí vždy jen v poklusu a na vodítku se musí cválat, ještě lépe vyhazovat. A to vše za věčného kňučení "létajícího"  Bufona, že zdržujeme a jsme pomalí a jeho nutnost tu velkou hnědou frkající kouli popohánět dopředu s věčně vysmátým ksichtem. To je prostě tak, když máte nejen temperamentního koně, ale i psa, který se nedá nikdy utahat a ještě se vám při tom oba tlemí do ksichtu - no nezbožňujte je :-)))

Nakonec se vše vyřešilo, užili jsme si aspoň pár posledních teplých a slunečných podzimních dnů procházkami (občas průletem) po polích a teď už se snad zase vrátíme i k nějaké té práce...