O nás

Narodila jsem se před 28 lety, přesně 3. března 1983 v Ostravě 3 a i když nikdo z rodiny ke koním, tedy i k ostatním velkým zvířatům, moc netíhl, tak já to měla dáno do vínku. Na koni jsem poprvé seděla v 6ti letech v cirkuse na poníkovi, ten nezbeda co šel za mnou mě stačil i kousnout a bylo vymalováno. Jak se babička vzpírala mě tam vzít znovu, jenže když já tak žebrala a ona se nakonec nechala přesvědčit. Dopadlo to tak, že já šťastná si sedla na toho mého kousavce a celá spokojená jsem mu říkala: „A máš to, teď mě kousnout nemůžeš.“

No a takhle to začalo! Po sáhodlouhém přemlouvání jsem se konečně dostala na koňský tábor v Equicentru v Hrabové. Pak po přestěhování do Rožnova pod Radhoštěm, jsem prožila svá pubertální léta s koňmi a bezvadnými lidmi v JK na Hradisku. Jako koňař jsem se rozhodovala, na jakou školu půjdu a díky „nebyla jste přijata pro velký počet uchazečů“ na VFU, jsem nakonec nastoupila na Mendelovu zemědělskou a lesnickou Univerzitu v Brně, kde jsem studovala zootechniku se specializací genetika a šlechtění zvířat. No, a jelikož jsem zvídavá a nechtělo se mi ještě pracovat, tak jsem si to studium prodloužila o krásné 3 roky doktorandského studia přímo na Chovu koní. Po dobu studia jsem jezdila na školním statku v Žabčicích a ty báječné vzpomínky na Piškota, Bárbínu, Čarkena a další nejdou zapomenout. Díky našemu tehdejšímu ternérovi jsme poznala svoji báječnou kamarádku Markétu, které jsem dlouhou dobu pomáhala jezdit a ošetřovat její dva sporťáky Hyde Parka a Areska. A kdo by zapomněl na kvičícího poskakujícího Hajdoše a vyhazujícího Zrzounka :-) Díky nim i Markétě, jsme se naučila spoustu nových věcí a poznala báječné nové koňáky a skvělou disciplínu všestrannost.

Mou vášní a posedlostí byli ale dlouho achaltekinští koně. Začalo to prvním naprosto náhodným setkáním na farmě Vysoká okolo roku 1998 a od té doby to byla posedlost. Jsou to koně, kteří mě naprosto uchvátili svou povahou, inteligencí a šarmem. Postupně jsem, více a více zabředávala do tajů tohoto plemene a i díky diplomové práci jsem se seznámila se spoustou chovatelů nejen u nás v ČR, ale také v Rusku, Anglii, Americe atd.. Mým vůbec prvním achaltekincem, na kterém jsem seděla, byl tehdy ještě mladičký hřebec mojí kamarádky Míši Litovové, Kulisakan. Naprosto úžasné stvoření, báječný kůň, takže i teď mu i Míše musím strašně moc poděkovat. Jízda na něm mi jen potvrdila, že achaltekinec je to správné plemeno pro mě - velmi vnímavý, inteligentní kůň, ale takové tvrdý, odolný a velmi dobře učenlivý. A pak přišel ten jediný osudový – hřebec Džasman. Nejdřív jen na fotce, pak když ho tehdy Martin dovezl do Čech i na živo, prostě koňská láska na první pohled. Džasmánka jsem měla nějakou dobu i na ježdění a prostě jsme si sedli, je to můj životní kůň, velká osobnost, pan Hřebec. Bohužel se kvůli nešťastným okolnostem dostal Džasman na Slovensko k novému majiteli. Tehdy mě to bylo strašně líto, ale bohužel jsem nemohla nic dělat. Tedy přeci jenom jsem něco udělala - koupila druhého báječného koně, klisnu Penelope – takové klidné, tiché sluníčko, prostě nejhodnější zvíře jaké znám a stala se konečně majitelem achaltekinského koně. To bych ale nebyla já, kdybych pořád nemyslela na to, jak dostat Džasmana zpět. Po nekonečném smlouvání a umlouvání se po roce konečně povedlo a já si nakonec toho svého milovaného oslíka (promiň Džaso) dovezla domů. A tak se mi splnil můj největší sen - být majitelkou naprosto úžasného stvoření - achaltekinského koně, a to hned rovnou dvou naprosto skvělých koní.

Jenže mě pořád ještě někdo chyběl - psí kamarád. Bártík, náš starý drsnosrstý jezevčík, zůstal už s rodiči v domečku a tak jsem pořád přemýšlela, jestli si dalšího psího kamaráda pořídit. Nakonec jsem si řekla, proč ne a tak jsem začala hledat. Od začátku bylo jasné, že chci cairn teriéra a tak jsme si nakonec domů přivezla "brankáře" Bufona.

Na konci června 2012 jsem si přivezla dalšího člena naší party a to tříletého syna Džasmánka - ALDŽAHIRA.